Předmluva k Exilu

Útěk



V polovině roku 1979 byla malá krize mezi státy Varšavské smlouvy a Rumunsko požadovalo od Čechů při jejich průjezdu Čaušeskovou říší zaplacení benzínu v tvrdých valutách. Husákova komunistická vláda zareagovala výjimečně rychle a povolila českým turistům transit do jejich bulharského letního ráje přes polokapitalistickou, polosocialistickou Jugoslávii. Touto cestou opustilo republiku asi polovina mých známých a kamarádů.
--------------------
Pavel M. byl už tenkrát můj kamarád a na tom se nic nezměnilo.
Koncem srpna 1979 se mě Pavel zeptal, jestli pojedu s ním.
Bez otázek a odpovědí jsem souhlasil.
--------------------
Posledním poloprázdným vlakem sezóny, odvážejícím české a slovenské pracující k bulharskému Černému moři jsme dojeli do Budapešti a přestoupili na vlak do Szegédu. Ze Szegédu, pár kilometrů na Jugoslávskou hranici, jsme chtěli chytit stopa, auto, co by nás převezlo bez podezření přes hranici. Zastavil nám však maďarský dobrák v trabantu, který nás vysadil přímo na přechodu Röszke před závorou. Na naše prosby a protesty, aby nás vysadil kousek před hranicí nereagoval a s milým úsměvem nás vyložil přímo do náruče maďarských celníků. Igem...
Byli jsme s Pavlem kousek před kolapsem.....
--------------------
Ve velikém napětí jsme ukázali pasy.
„Doložka“ zeptal se maďarský celník.
„Keine Doložka“ odpověděl jsem pravdivě. Dál jsem byl odhodlán lhát. Celník však mávnul rukou a poslal nás dál do Jugoslávie.
Jugoslávský celník žádnou doložku vidět nechtěl. Zato peníze. To málo, čím nás na cestu vybavila československá banka mu nestačilo ani na Transit. Snažili jsme se mu vysvětlit, že nám banka víc nedala.
„...když banka nedala, tak nepustím...“, odpověděl jugoslávský celník. Bez otálení jsem vyndal Pentacon Six, středoformátovou kameru, kterou jsem si vezl sebou, otevřel zadní stěnu a k úžasu celníka začal ze svitkového filmu odmotávat dolary, marky, švédské a dánské koruny, švýcarské a francouzské franky. Valuty v Praze vyvexlované a do filmu pečlivě zamotané. Nebyl jsem s odmotáváním ani v polovině, když se jugoslávský celník usmál a propustil nás do půlsvobody polokapitalistické Jugoslavie.
--------------------
Stáli jsme kus za hraničním přechodem a stopovali na Bělehrad. Čas pro nás ztratil dočasně svůj význam. Byli jsme na poloviční cestě do reality, o které jsme neměli potuchy jaká bude. Existovala možná v našich představách a u každého jinak. Jedinou jistotou nám byla intuice, že to, co děláme, je správné, a pocit, že jsme konečně vzali osud do vlastních rukou a momentálně ho vláčeli Balkánem. V té naší půlsvobodě svítilo slunce, bylo babí léto a my opravdu nemuseli spěchat. Chtěli jsme do Německa a měli jsme dost odhodlání toho dosáhnout. Když na to příjde, i přes zelenou hranici.
--------------------
Když jsme s Pavlem trhali průkazy a jiné doklady naší příslušnosti na cucky a házeli je posraným klozetem do krajiny, v uších mi pomalu doznívalo třísknutí dveří, které jsme si za sebou v Maďarsku zabouchli. V ostrém jugoslávském slunci to byl příjemný pocit a ani v nejmenším mě nenapadlo na ně někdy zaklepat...
--------------------
Konečně nám něco zastavilo. Uvnitř seděli dva chlápci v uniformě. Vzali nás kus nebo kousek. Hlavně se dostat dál. Cestou nám uniformy daly najíst i napít a když jsme krčmu opouštěli, požádal jsem je o společné foto. Na památku. Držíme se kolem ramen, jako staří kámoši a vypadáme všichni spokojeně.
Později jsem tento obrázek poslal z Mnichova do Prahy s textem oznamujícím vítání emigrantů jugoslávskými celníky...
--------------------
Do Bělehradu jsme dojeli v pátek dopoledne. Nějak jsme našli německou ambasádu a Pavel požádal vrátného rezolutně o azyl. Vrátný se zasmál a poslal nás na konzulární oddělení.
Dostali jsme jednodenní tranzitní vízum, poděkovali se a odspěchali na ambasádu rakouskou.
Těžké dveře se otevřely pouze na škvíru. Tlustá úřednice nás taxovala pohledem.
„...je pátek odpoledne a všichni jsou už pryč...“ prohlásila.
Stačil jsem vsunout nohu do dveří a oznámil jí, že jsme vlastníky německého víza.
K našemu překvapení nás tlustá paní vpustila dál.
--------------------
Rakušané nám dali vízum na 38 hodin od momentu razítka. Nebylo to moc, ale ke splnění snů stačí i míň. Mohli jsme vyrazit směrem zapadajícího slunce...
--------------------
V Praze jsme s Pavlem nějakou dobu pracovali v divadle Disk. Tam jsme poznali jugoslávského jevištního výtvarníka, Slovince Zorana Križaje, kterého jsme o půlnoci potkali na pražském hlavním nádraží, krátce před nastoupením do našeho bulharského expresu.
„Kam jedete kluci?“ zeptal se Zoran.
„Za sluníčkem, trochu se zotavit,“ bručeli jsme s Pavlem unisono.
„Tak si to užijte, já jedu na pár dní domů,“ usmál se Zoran.
Zaregistrovali jsme, že jel do Mariboru.
--------------------
Stáli jsme v Bělehradě na stopu do Záhřebu a neustále vyndávali pasy a studovali víza.
Možná že to bylo pátečním odpolednem, které líně viselo ve vzduchu. Každopádně jsme ani my, ani řidiči nebyli ke společné jízdě dostatečně motivovaní.
Stopovali jsme dlouho. Na Zagreb nikdo nechtěl a s náma už vůbec ne.
Zapadlo slunce a smazalo orientaci směrů. Odešli jsme na nádraží plné lidí. Byli jsme na Balkáně a pro mě to bylo první setkání s islámským světem. Němě jsem pozoroval poutníky, sedící na kobercích obrácených k Mekkce. Podivné hábity z jiných kultur mě omračovaly. Hladově jsem pozoroval tváře z jiného světa. Vlak, který nás opět odveze do Abendlandu, ještě nejel. Měli jsme čas splynout s neznámým světem plným tak jiných zvyků a vůní…
--------------------
Noční express nás vyhodil v Záhřebu někdy kolem druhé hodiny ranní. Ospale jsme se ploužili po prázdném perónu a pokoušeli se zorientovat.
Náhle a jako ve snu se před námi objevila postava Zorana.
Mnohokrát jsem se později ptal, kdopak ho asi poslal. V ten moment nebylo jiné osoby, která by nám mohla víc pomoci.
Cesta k Zoranovi do Mariboru proběhla v lehkosti, bez paměti a vzpomínek...
--------------------
Hraniční město Maribor se na druhé straně jmenuje Graz. U Zorana jsme se vykoupali a uklidnili. Oddychli jsme si a připravili se na přechod do jiného systému.
Před přechodem do Rakouska jsme s Pavlem vykouřili poslední dvě ligerosky. Neschovávali jsme si je, nebyl to ani žádný symbolický akt, zkrátka to tak bylo. V Grazu u prvního kiosku jsme si koupili po krabičce gaulloisek bez filtru a odešli na stopa do Salzburku.
--------------------
Jeli jsme Alpama do Salzburku a skalní velikáni míhající se za okny působily nově a hrozivě. Dnes je mi záhadou, jak jsme se s těma lidma co nás brali, domlouvali.
V Salzburgu jsme si najali penzion a zašli k Italovi na pizzu. Chtěli jsme se na vstup do nového života nějak uvolnit. Dodnes si vzpomínám na noční procházku po Salzburku naplněnou spoustou přání, které Pavel musel brzdit či kanalizovat. Toho večera jsem usínal s úsměvem.
--------------------
Ráno nás odvezl linkový autobus na německou hranici do Freilassingu. Rakouští celníci nás z něj odborným okem vytáhli. Naše vízum bylo o pár hodin přetažené. Dělali z toho zbytečný problém. Než nás pustili dál, do spolkové republiky, trochu jsme se klepali.
--------------------
„Pepo, zapamatuj si tenhle moment!“
Byly to naše první kroky na Západě, svobodní jsme byli už předtím. Myslím, že důkazem naší svobody bylo rozhodnutí žít kdekoliv jinde.
Kráčeli jsme po mostě přes řeku Saalach do Bavorska a Pavel byl patetickej. Trochu to trvalo, než nás někdo vzal. Do Mnichova jsme dorazili večer. Poslední řidič, co nás vezl, se zeptal:
„Zum Oktoberfest, nicht wahr?“
„Ja,“ přikývli jsme, aniž bychom věděli, o co jde. Vlastně nám to bylo jedno. Po týdnu cesty jsme dojeli do malého cíle. Bylo 18. září 1979 a kromě Oktoberfestu nám začínal nový život.
--------------------
První noc v Německu jsme spali u Karla Kryla. Už proto bych rád exilovou galerii Karlem zahájil, ale tenkrát jsem byl vyjukaný, vyplašený a zdeformovaný, nahony vzdálený mým pozdějším fotografickým záměrům. Karel nás odchytil v jedné mnichovské hospodě, plné českých haurů, snílků a bláznů, z jakých se exil skládá. Nebýt Karla, který ten večír všechno dovedl zneutralizovat, asi bychom druhý den přemýšleli o návratu. Tak hrozný byl ten zážitek prvního střetu s exilem. A tak silné setkání s Karlem Krylem, bardem a bohémem, který byl ochoten pomoci, aniž by nás znal.
--------------------
Ovládnutí nové řeči, zorientování se v novém životě, neustálé vyřizování a shánění papírů po všech možných úřadech trvalo zhruba tři roky. V této inkubační době se skoro každý stýká převážně, nebo dokonce výlučně, s krajany. Všichni čekají na nový start a řeč se stává domovinou. Díky tomuto pojítku, řeči, se člověk tři roky stýká s lidmi, o které by v normálním životě nezavadil. Byla to pro mě první vědomá konfrontace s mentalitou vlastního národa. Češi jsou velice sebevědomí, jen jsem dodnes nepochopil, odkud jejich sebevědomí pochází. Možná, že počátek mého portrétního exilového hledání tkví v téhle otázce.
--------------------
V roce 1981 jsem začal v Kolíně nad Rýnem studovat fotografii, které se tehdy říkalo umělecká. Portrét mě vždycky zajímal. Už jako kluk jsem si rád prohlížel fotografická alba rodin kamarádů a otravoval je dotazy po předcích. Že je fotografie víc, než obrázky v albech kamarádů, jsem objevil v časopise Světová literatura. Dodnes si pamatuji na sílu, která se na mě ze stránek vyvalila. Byly to portréty anglického fotografa Bill Branda. Nejvíc mě fascinovalo splynutí fotografované osoby s okamžikem a prostorem. Kontrastní černobílá fotografie s hrubým tiskařským rastrem působily jako nedbalý, nedokonalý grafický list. Něco takového jsem chtěl taky umět. Trvalo ještě dlouho, než jsem k této klasické disciplíně výtvarného umění dospěl. A koho portrétovat? Všechny lidi, co mě zajímají? V tom bych se utopil. Jedné noci nad ránem jsem na to přišel. Všichni hrdinové mého dospívání, spisovatelé, malíři a muzikanti, co se rozhodli odejít, jsou teď nadosah. Stačí jim zavolat a požádat je o portrét. Spoléhal jsem na ješitnost, která jim zabrání odmítnout, a na mé mládí, které u starších probouzelo zvědavost.
--------------------
Na kamarádech a okolí jsem si definoval obrazové a kompoziční sebevědomí než jsem se odvážil oslovit neznámé...
--------------------
Na začátku jsem měl ctižádost mapovat exil, jet po stopách „češství“. Postupem doby se však z projektu stala zcela subjektivní záležitost. Neměl jsem důvod fotit lidi, kteří mě ničím neoslovovali, jen proto, že utekli.
Průvodní texty jsou koláží poznámek a dojmů, které jsem si po setkání udělal, opsané ze vzájemné korespondence anebo z fotografického obrazu, který vzpomínku vyvolává.

Únor 2011